Zajímavé bylo jednání s Němci, když se v roce 2007 organizovala „Zemská výstava u příležitosti 1500 let sousedství Bawarie a Bohemie“ ve Zwieslu. Okamžitě jak jsem se to dozvěděl jsem začal shánět organizátory a nabízet použití CBB ke vzájemnému utkání. Zájem byl vlažný, ale zaujalo je to a chtěli vypracovat nějaký projekt. Když byl projekt hotový, tak ho chtěli přeložený v němčině, mě nenapaldo ho hned psát dvojjazyčně. Tak jsme s Michalem Egererem udělali překlad. Další jejich požadavek byl na ekonomickou rozvahu, nedělal jsem jí v domnění, že by to mohlo jít z celkového rozpočtu grandiozní zemské výstavy. Jednalo se o pár peněz, ale bylo třeba vykázat je v rozpočtu. No a když jsme s Michalem přišli i s rozpočtem, pokrčili rameny a sdělili nám, že už je pozdě, aby se dalo něco měnit na programu, který už je hotový. Pěkně nás vycukali a byli jsme k smíchu. Aby nám to nebylo tak líto, uspořádali jsme na školním hřišti v Železné Rudě improvizované utkání náhodně sezvaných hráčů, kteří utvořili dvě družstva. Mladí a déle mladí. Hrálo se na tenisovém kurtu a bojovalo se jako o život a nakonec se ukázala převaha déle mladých, kteří pomocí hlavy přehráli rozlítané bažanty. Pro mě to byla malinká náplast na zklamání, že se alespoň na jedné straně Šumavy oslavilo Czech Bumbác Balem to slavné výročí.
Velkou zásluhu na rozšiřování hry do povědomí má i kamarád Mejla Doležal , který natočil perfektní propagační video, kde hovořím já a paní Dr. Květová, která vyzdvihuje jednoduchost hry i pro méně pohybově nadané žáky a doporučuje všem tuto hru, která se dá hrát kdekoli.
Součástí videa jsou i ukázky z turnajů, které se odehrávaly na ZŠ Werichova, včetně zachycení žáků Japonské školy. Je jen škoda, že mě dříve nenapadlo dělat časosběrný dokument, protože bych toho nyní nemusel tolik popisovat.
Dalším kameramanem, který vyrobil video z CBB byl Martin Mašek, také bývalý pacient a shodou okolností nás na dálku seznámil Ivan Kytka z Londýna.Ivan mě doporučil i dalšího kolegu Jiřího Skácela, který píše do novin, ale přes několikeré domlouvání jsme ještě nic nespáchali.Jiří má zájem natočit Czebumbal s vozíčkáři, což by ve světě mohlo zabrat, říkal, ale zatím jsme se spoluprací na začátku.
Honza Hrušovský to bere vážně a přes obrovský nával ve svém zaměstnání, se snaží zachytit co nejvíce dějů ze života Czebumbalu. Jeden z posledních „úlovků“, se nám podařilo zaznamenat v Předslavicích, kudy procházela skupina Rozrazil na putování pošumavím. Byla to parta asi 50 ti lidí, několik vozíčkářů, několik mentálně postižených a většina zdravých dobrovolníků, kteří zajišťovali chod pochodu.
Byli jsme pozváni na večeři, čočka s vejcem a potom jsme udělali na návsi improvizované hřiště a začalo se trénovat na zítřejší turnaj. Z toho jak to všichni vzali zodpovědně jsem byl nadšený a těšil jsem se na zítřek. Nádherné bylo ukládání ke spánku, někdo v Sokolovně, někdo pod smrkem, někdo pod širákem na hřišti. Druhý den už byli všichni nažhavení a sestavily družstva s bizarními názvy, třeba „Párek v rohlíku“ atd., ale není podstatné jak se jmenovali, ale jak hráli.
V jednom družstvu byl mladík bez nohou a ani mu to nevadilo v herním nasazení. Perfektně přihrával a byl motorem celého družstva. Nebrali jsme ohled na složení, jestli kluci a nebo holky, bylo to jedno, prostě 4 hráči a děvčata se chlapcům zcela vyrovnala. V závěru se čtveřice rozdělila na dvojice a ve vítězné dvojici byl Václav, mentálně postižená a Alex zdravý mládenec. Finále jeden na jednoho vyhrál Alex, ale cenu ve tvaru srdce dal Vaškovi. Ten si ho přitiskl na prsa a nevěřil jsem té obrovské změně, z postiženého kluka, který dříve chodil od jednoho k druhému, objímal ho a říkal,mu , „Já Tě miluju“, se najednou stal chlap, který čekal až vše sbalíme a mával nám na rozloučenou naplněný štěstím a silnou sebedůvěrou. Lituji, že jsem si ho tenkrát nevyfotil, ale ten obrázek budu vidět do konce života.
Loni na konci srpna se prvně konala prezentace Czebumbalu na Těloolomouc. Jméno organizátora mě něco říkalo a na místě jsem byl spolubydlícím poučen, že Mgr. Dušan Viktorjeník je bývalý plavec a bylo jasné odkud ho mám v paměti. Fakulta v Olomouci je nádherná moderní a perfektně zařízená. Bazén je špičkový a nemá chybu. Prostor pro prezentaci Czebumbalu jsem dostal v gymnastické tělocvičně s lezeckou stěnou a žíněnkami na zemi, kde v jednom koutě je i díra s molitany na zajištění doskoků a na jedné stěně žebřiny. Ostatní vybavení pominu. Protože nebylo možné natáhnout síť, měl jsem s sebou pružné lano, které se natáhlo zhruba na polovinu prostoru pro hru a po krátkém vysvětlení jsme s cca 4O ti posluchači ve skupinách začali nácvik ovládání míče a přihrávky a odbíjení. Pak nastal tragický moment, protože posluchačů bylo víc a zatím rekordních 8 na 8 se hrálo na basketbalovém hřišti. Zde to je menší, ale nouze naučila… a tak jsem poprosil, jestli by hráči neudělali na každé polovině tři čtveřice. Oni pochopili a začala hra. Nebylo to nic pěkného, ale chvíli to šlo. Následně jsme to rozjeli ve čtveřicích a potom to zkusili dvojice. Měl jsem dojem, že hru všichni pochopili a neodcházeli znechucení. Vedoucí akce se pochlubila, že se na to také byla podívat a když jsem jí požádal o názor, jak se jí to líbilo, pronesla zlatá slova: „Taková príma čunčaná..“
Ještě jsem si vzpomněl na nádherný zážitek z Černého mostu v Praze. Pořádalo se tam v nákupním centru mistrovství republiky ve squahi. Měli tam postavený průhledný kurt i s hledištěm a když jsem šel kolem, napadlo mě se zeptat, jestli by si nechtěli mimo soutěž zkusit jinou hru. Zvědavost byla silnější než nevšímavost a rozběhlo se utkání jeden na jednoho. Pravidla nedělala problém a zájem obecenstva byl dostačující, aby na konci setu zazněl potlesk. Můj protihráč byl také spokojený a jen si povzdechl, že nemohou hrát s tak velkým míčem…
